♥ Vítejte na blogu BL fanynky! ♥


VAROVÁNÍ
• Zde se nachází homosexuální tématika, fanfikce na anime, mpreg a omegaverze.
• Celý blog je věkově omezen 18+. Byli jste varováni. ┐( ̄ヮ ̄)┌
• Prosím o komentáře! Když vidím, že vás mé povídky baví, hned se mi snadněji píšou, tudíž se jich dočkáte dřív. (^ω^)
Za prvé to je slušnost, za druhé nám (autorům) tím uděláte velkou radost. :)
Homofobové, dejte si odchod, prosím!

Vaše Mei ♥
_____________________________________________________________________

Povídky v progresi:
Po setmění III|pozastaveno
Pod zámkem|pátek
Útěk|úterý

INFO
aneb Věnujte mi pár minut, když já vám věnuju celé hodiny. (T⌓T)

Přestávka do neurčita.
__________________________________________________________________

Pod zámkem | Kapitola 6.

14. září 2018 v 0:00 | Mei |  Pod zámkem
To abyste viděli, jak jsem hodná. To abyste viděli, co pro vás my, autoři, všechno děláme. Doufám, že se vám tato povídka líbí, jinak se jdu zabít. QQ Je to první povídka (moje vlastní), kterou naprosto miluju. (≧∇≦)/

Když Uchiha nereagoval, lehce pohnul rukou až k jeho rameni. Teprve pak Itachi zvedl hlavu a podíval se do očí svému spolubydlícímu.
Deidara zůstal v šoku.
Itachi zůstal v šoku.
Hleděli do očí toho druhého a hned na sebe měli několik otázek.
"Tohle nic není," řekl jako první Deidara. "Co se ti stalo?" ptal se na Itachiho vlhké a zarudlé oči.
"Co se stalo tobě?" vrátil mu otázku Uchiha. Vlastně tušil, co Deidaru potkalo. Někde se na ulici popral, to zároveň vysvětluje ten pozdní příchod.
Deidara sklopil oči. O sobě v tuhle chvíli vůbec mluvit nechtěl. Připadal si nedůležitý oproti Itachimu. Přesto ho potěšilo, že se Uchiha zeptal. Na rozdíl od Sasoriho se zajímá…
"Jeden chlápek mě předběhl ve frontě na záchod," zalhal. Musel mu zatajit, že se s přítelem drsně rozešli.
To bylo podruhé, co viděl Itachiho se zasmát. Působilo to na něj jako nějaká omamná látka, po které se uvolní hromada endorfinů. Rád lidi rozesmával, ale u Itachiho se o to ani nesnažil. Uchiha už od začátku vyjadřoval Deidarovi apatii, o to víc ho připravoval o smích.
"Začínám se tě bát," řekl Itachi a opatrně vstal. Celé tělo měl ztuhlé, musel si ho protáhnout.
"Teď jsi na řadě ty," připomněl blondýn. Hned ale poznal, že to neměl zmiňovat. Uchiha nasadil kamenný výraz a odbyl ho tím, že jde udělat slibovanou večeři.
Deidara to prozatím nechal tak. Však až o tom bude chtít mluvit, začne sám. Měl pocit, že to bude brzo.
Tak ho napadlo - nebylo to kvůli tomu, že by našel u Deidary v šuplíku ty fotky? Spěchal do pokoje, zavřel za sebou a zkontroloval vypůjčený materiál. Pořád byl na stejném místě, nikdo na něj ani nesáhl. Takže Itachiho zasáhlo něco jiného.
Zároveň ho pohltil pocit viny. Měl by ty fotky co nejdříve vrátit, aby to nezjistil Itachi. Bude ale muset počkat na správnou chvíli.

"Promiň, že je to tak pozdě," omluvil se černovlasý a položil na konferenční stolek dva talíře s horkými pokrmy. Po hodině, co připravoval večeři, by nikdo nepoznal, že plakal.
Při prvním pohledu na jídlo se Deidarovi seběhly sliny, že si musel přejet jazykem po roztrženém spodním rtu a hlasitě polknout.
"Vypadá to skvěle. Aji to hezky voní," pochválil pokrm Deidara, vzal hůlky a bez čekání na Itachiho se pustil jídla. Od oběda nejedl, v kině mu začalo kručet v břiše a po rvačce se Sasorim se hlad ještě prohloubil.
"Díky," pověděl jednoduše Itachi. "Tohle je poprvé, co jsem nevařil jenom pro sebe," dodal tiše. Pak se odmlčel lahodnými sousty. Byl zabraný do svých myšlenek, že si nevšiml, jak ho blondýn pozoruje. Nevypadal, že by byl ztrápený, působil uvolněně a celkem spokojeně. Měl by se Itachiho zeptat teď? Ale co když se zase rozčílí jako minule? Nechtěl kazit jejich společný večer.
"Itachi?" oslovil ho nejistě a na malou chvilku odložil hůlky. To Uchihu vyděsilo, protože si pomyslel, že snad Deidarovi nechutná. Trošku ho ta myšlenka ranila. "Už dlouho se tě chci zeptat…" odmlčel se a zahleděl se mu do černých očí. "Proč nemáš jídelní stůl a vždycky jíme na gauči?"
Černovlásek byl touto otázkou zaskočen. "Je to celkem zbytečné pro jednu osobu. Stejně si jídlo vezmu k televizi, nebo k sobě do pokoje," pokrčil rameny. "Ani mě nenapadlo, že by se to teď šiklo. Vadí ti to?"
"Je nepříjemný se u toho hrbit," přiznal blondýn. Pak ale dostal nápad, a to se taky projevilo na jeho rtech, roztažených v rošťáckém úsměvu. Kousek odsunul stolek a klekl si na zem, že mu plocha stolu dosahovala do výšky prsou. Cítil se jako za starých časů, kdy Japonci sedávali jen a pouze na zemi.
Itachi se nestačil divit, kdo se to k němu nastěhoval. Za každé situace si Deidara dokázal poradit, to na něm obdivoval a miloval.
Nejistě ho napodobil. Aby se mu sedělo pohodlně, musel se posunout blíž k blonďákovi. Nohama se dotýkali, ale Itachimu ten dotek nevadil. Nebo to bylo tím, že se jednalo o Deidaru?
"Máš dost kreativní myšlení," pochválil ho černovlasý a pokračoval v jídle.
"To není to jediný, v čem jsem dobrý!" pochlubil se blondýn a začal vyjmenovávat všechny činnosti a aktivity, kterým se kdy věnoval. V některých skutečně vynikal, jiné ho pouze bavily.
"Rodiče na tebe musí být hrdí," pronesl mile. Koutky úst se mu mírně nadzvedly nahoru, že by člověk musel přemýšlet, jestli je to úsměv, nebo halucinace.
Deidara ztuhl. Pochyboval, že by na něj byl kdy otec hrdý. Za co? Vždyť ani pořádně nevěděl, že existuje, o jeho zálibách ani netušil.
"Ani nevím," pokrčil rameny. "Máma je dávno mrtvá a otec lítá v průserech. Vlastně jsem se o sebe nejčastěji staral sám," věnoval Itachimu smutný úsměv. Byl s tím vším ale smířený. Nelitoval ničeho, co mu život přichystal. Díky tomu špatnému byl připraven i na jiné, horší situace, které ho čekaly v jeho životě. "Prosím, neomlouvej se, žes to vytáhl," zarazil černovláska dřív, než vůbec Itachi otevřel pusu. "Ono to není tak špatné. Být maminka naživu a kdyby otec nefetoval a nechlastal, nebyl bych tu teď s tebou," dodal. Podíval se mu hluboko do očí a zkousl si spodní ret. Přál si být neviditelný. Aspoň by se necítil tak trapně. V podstatě se mu teď vyznal.
První, kdo ukončil jejich oční kontakt, byl Itachi. Nedokázal se dívat do těch nádherných blankytných očí plných očekávání. Byl to jasný signál k polibku, vycítil to. Ale nemohl to udělat. Co když se plete a jen tím Deidaru urazí? Nemohl to dopustit. Jak je to mezi nimi teď mu stačilo.
"Moje máma zemřela při porodu, ani si na ni moc nepamatuju. Bylo mi pět, když zemřela, od té doby jsem žil jen s bratrem a tátou. Táta si ze mě často dělal srandu, že jsem tu místo mámy, protože jsem se povětšinou staral o domácnost a-" zarazil se a trhaně se nadechl. Uvědomil si, že řekl slovo bratr, které mu připomnělo Sasukeho rozzářenou tvář, když byl malý.
Zakryl si pusu rukou jako při hovoru s otcem. Z očí se mu valily slzy, ale bolest v hrudi nebyla tak silná. Poprvé se dokázal vyhnout zhroucení a zachovat chladnou hlavu.
"Nemusíš mi to vyprávět," řekl soucitně Deidara. Přejel si rukou po stehně. Chystal se ji položit na Itachiho záda, ale bál odmítnutí. Raději ji nechal na svém místě.
"B-bylo by mu šestnáct…" řekl ztěžka Uchiha a hluboce se nadechl. "Je mi líto, že mě musíš vidět v tomhle stavu," omluvil se a utřel si slzy. Dělal pokroky, ani si to neuvědomoval. A dělal je jen díky Deidarovi.
"To nic, za to se neomlouvej," usmál se blondýn. "Večer teprve začal, na povídání budeme mít celou noc, jestli chceš. Teď sníme tohle," rozhodl trochu veseleji, popostrčil Itachiho talíř blíž k němu a pustil se do své porce. Po očku kontroloval černovláska.
"Nechci tě tím otravovat…" přiznal starší. "Připadám si tak hloupě…" sklopil oči k zemi.
"Mít trauma ze ztráty někoho blízkého není hloupé," promluvil Deidara vážně. Opatrně položil dlaň na Itachiho a jemně se usmál. Srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit z jeho hrudi a utéct pryč. Dokonce ho i slyšel. "Jdeme jíst!" zvolal a vrátil se k talíři. Nemohl se mu dál dívat do očí. Smutek v černých očích mu trhal srdce na kusy a ten upřímný pohled mu způsoboval divný pocit v břiše a těžkosti s dýcháním.
To netušil, že v černovláskovi se odehrává něco podobného. Mělo to stejnou váhu jako bolest, kterou cítil při každém vzpomenutí si na Sasukeho, ale tenhle pocit patřil na opačnou stranu škály pocitů. Radost? Ne, něco víc.
Mlčel. Poslechl Deidaru a pokračoval v jídle. V duchu si nadával, jak celý jejich společný večer pokazil. Kdyby nezmínil rodiče, nic z toho by se nestalo a mohli by se bavit. Pozval ho na společnou večeři především proto, aby se o něm něco dozvěděl, chtěl se s ním sblížit, stát se mu přítelem.
Ale možná ještě není všechno ztraceno. Beze slova vstal.
Deidara trochu posmutněl. Zkazil to. Přesně jak si myslel, Itachi se naštval a raději se teď zavře v pokoji. Ani jídlo nedojí.
Jenomže ani ne dva metry od něj zaslechl šramot. Uchiha neodešel. Stál u sterea a pustil ho. Musel se usmát při vzpomínce, jak ho se Sasukem často používali. Táta jim často vynadal, ať už to vypnou. Taky na ně kolikrát doletěli sousedi, že ruší noční klid.
"Tahle je moje nejoblíbenější," dodal Itachi s mírným úsměvem. V západu slunce vypadal jako z pohádky.
Blondýn na pár vteřin zapomněl dýchat. Itachi pustil stereo… pro něj? Opravdu to po třech letech udělal jen kvůli němu? Ani si to neuvědomoval, ale jeho tváře nabraly červenou barvu a do očí mu vyhrkly slzy. Naštěstí je rychle setřel a Uchiha neměl šanci to poznat.
"Je pěkná," pochválil blondýn hudební výběr a zaposlouchal se do něj. Miloval instrumentální hudbu a tahle mu jistě utkví v paměti. Hůlkami se rýpal v posledních dvou soustech zbývajících na talíři. Periferním viděním si všiml dlaně. Nejdřív nechápal, pak ale zčervenal a stydlivě přiznal, že tancovat neumí. To je jedna z věcí, o které nikdy neměl zájem a pořád se jí vysmíval, jak je to hloupé a nepraktické.
"Není to nic těžkého," upokojil ho Uchiha a jemně mu stiskl dlaň. Byla menší a hrubší než ta jeho. Bylo znát, že blondýn pracuje.
Pomohl mu vstát. Obě jeho ruce si hodil kolem krku a svoje položil na jeho boky. Poprvé měl možnost zjistit, jak hubený ve skutečnosti je. Nikdy nenosil přilnavé oblečení, proto jeho postava nebyla tolik zvýrazněna.
"Taky jsem dlouho netancoval," přiznal se Itachi a sklopil oči. Hned se ale zadíval do těch modrých hloubek, které ho do sebe tolik vtahovaly. Když byl s ním, ocital se v jiném světě. Všechno se stalo lehce překonatelným, nic ho neděsilo a on se mohl zhluboka nadechnout.
"Celkem nám to jde," zasmál se Deidara. Ani jednou Itachimu nešlápl na nohu, to mu zlepšilo náladu, už z tance nebyl tolik nervózní. Zato z Itachiho ano. Díval se na něj podobným pohledem, jako Sasori tenkrát večer, nebo dneska po kině. Měl kvůli tomu pocit, že ho červenovlásek chce jenom na sex, proto s ním ještě nespal. Toužil po něčem víc. Potřeboval v něm mít opravdovou důvěru, že ho pak neodkopne a nebude ho s kamarády pomlouvat, jak při sexu vypadal. Byla to pro něj opravdu citlivá záležitost.
Ale s Itachim to bylo o něco jiné. Jistá známka chtíče v jeho očích byla, ale ne po pohlavním styku. Spíš si chtěl vydobýt Deidarovo srdce a důvěru.
Při té myšlence se blondýn začervenal a na setinu sekundy střelil pohledem kamsi za Itachiho záda. Kéž by to tak skutečně bylo. Ale u Itachiho jeden neví. Co když není zamilovaný, ale jen ho bere jako prototyp kamaráda? Až překoná strach a vyjde po třech letech ze svého bytu, na blondýna, na němž si to všechno nacvičil, si ani nevzpomene a najde si nové přátelé.
"Můžu něco…?" zeptal se Itachi a zastal na místě.
Deidara pootevřel rty v podivu, ale souhlasil.
Itachi se k němu o krok přiblížil. Levou ruku přesunul o něco výš po Deidarových zádech a jemně mezi prsty uchopil zlaté vlasy. Sjížděl dolů, jemně je tahal, nechal je proklouznout.
"Jak to, že jsou tak dlouhé?" podivil se a pohyb zopakoval. Byl jimi fascinován.
"Nic zvláštního pro to nedělám," usmál se mírně Deidara. Svými prsty prohrábl Itachiho černou ofinu visící po stranách obličeje. Pokračoval, dokud nenarazil na gumičku držící vlasy pohromadě. Pohledem si vyžádal svolení. Když ho mlčky dostal, chytil gumku a stáhl ji. Itachiho vlasy se rozpustily po jeho zádech. Sotva mu ale sahaly pod lopatky, ty Deidarovy se pomalu dotýkaly pozadí.
"Sluší ti to," pošeptal Deidara.
"Nemám to rád," vyřkl Uchiha, ale nic proti tomu nedělal. "Je to nepříjemné."
"Můžeš si je zase sepnout," dal mu blondýn gumičku, kterou jeho spolubydlící přijal. Pouze si ji však nasadil na pravé zápěstí, vlasy nechal volné. Dlaní přejel po blondýnově tváři, kolem modřiny pod okem, až za ucho. Odhrnul mu tak ofinu zakrývající levou polovinu blondýnkova obličeje. Pak ruku oddálil a nechal vlasy vrátit se do původní polohy. Tím ale neskončil. S jemným úsměvem na rtech sáhl po gumce na Deidarově temeni držící u sebe jen vlasy z horní poloviny hlavy a sundal ji. Pak ji podal jejímu majiteli, který si ji okouzlen taktéž nasadil na zápěstí.
"Jsi-" zarazil se Uchiha na začátku věty. Nemohl z něj spustit oči, ani najít správná slova, jak ho popsat.
"Ty taky…" pošeptal ohromeně mladší. Očima sjel níže na Itachiho rty, které se přibližovali k těm jeho. Cítil Itachiho horký dech. Prsty zaplul do havraních vlasů a přivřel oči.
S trhnutím od sebe odskočili. Cédéčko ve stereu obsahovalo mimo instrumentální hudbu také pár starých hitovek, jako třeba Livin' la vida loca, která je teď polekala.
Uchiha okamžitě stereo vypnul. Proklínal sám sebe, že to vůbec pustil. Zase to celé pokazil a styděl se Deidarovi podívat do očí.
"Venku už se skoro setmělo," podotkl jako by nic a ovladač od sterea položil na přístroj. "Měli bychom se připravit do postele," připomněl. Znělo to jako kázání malým dětem.
"Je teprve půl deváté," oponoval mladší, "neříkej, že chodíš spát tak brzo." Zkřížil ruce na prsou a potutelně se ušklíbl. Zadkem se opřel o opěradlo pohovky.
"Oba jsme měli náročné odpoledne," pronesl s povzdechem. Vzpomínka na telefonát ho mírně rozrušila. Ale zahřála u srdce.
"To jo…" přitakal blondýn. "Půjdu se teda osprchovat," ukázal palcem směrem do koupelny. "Chceš-" Co to proboha děláš?! vynadal si. Nemůžeš ho jen tak zvát na společnou koupel! "Chceš jít první?" opravil se a založil ruce do zadních kapes.
"Klidně běž, já tu zatím uklidím," odpověděl Itachi a vzal talíře z konferenčního stolku.
"Počkej," zastavil ho Deidara, vzal si hůlky a dojedl poslední dvě sousta ze svého talíře. "Dekuji sa vešeži," řekl s plnou pusou a zasmál se.
"Nemáš zač," oplatil mu úsměv Itachi. Pak ho jen sledoval, jak odchází do svého pokoje pro oblečení na spaní a jde do koupelny.
Zavřel oči a zamračením protáhl mimické svaly. I když se dnešek moc nevyvedl, byl vcelku spokojený. Po telefonátu s tátou a večeří s Deidarou se cítil víc uvolněný. Velká část dlouholetého trápení se uvolnila.
 


Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 14. září 2018 v 22:10 | Reagovat

noooo konecne sa zacinaju lamat ladi. booze su spolu neskutocne sladky. idem rychlo na dalsi diel :-D

2 Majo Majo | Web | 15. září 2018 v 9:14 | Reagovat

*má zalepený oči* dobře, jo, Prolomim, včera nějak nebyla nálada a čas, ale dneska už to napravuju, jako vždy hned po probuzení :D
Další úchvatný díl, Itachi se mi strašně líbí, jak se s tím po malých krůčcích pere, jak se snaží svou bolest otupit a alespoň trošku normálně fungovat - samozřejmě s Deidarovou, ač téměř nevědomou, pomocí :3 ten tanec... To jsem si malém cvrnkla, jak to bylo rozkošné a romantické, škoda, že jim to ta písnička zkazila, úplně to vidím :D a jen ho do tý koupelny pozvi!!
Tak, teď se jdu nasnídat a pak nějak pokračovat <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Zase mě brzy navštivte! ♥